A month ago I visited Sarajevo – one of those evocative places I have wanted to see for a long time. What comes to my mind when I think of Sarajevo? The Balkans, cultural diversity, East meets West, the Siege and … resilience, survival and the fragility of coexistence. Clichés? Not at all, this is what I found.
Dnes pobyt na Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. Nejsem objednaná, přesto doufám, že na mě brzy přijde řada. Chtěla jsem se objednat online, ale vše je plně obsazeno až do konce listopadu. Takže čekám s číslem v ruce.
Po dvou hodinách mám pocit, že moje číslo je divné. Možná jsem si v automatu vybrala špatnou možnost. Vracím se a zvolím jinou. Ta, kterou potřebuji (prodloužení povolení k trvalému pobytu), není k dispozici. Které z mých dvou čísel přijde na řadu jako první?
Uplynou další dvě hodiny. Moje nálada je mírně podrážděná. Prošvihla jsem mezitím jeden termín, ale jsem tvrdohlavá a chci to tu dneska vyřídit. Čekám společně s dalšími cizinci, nejen z EU. Ukrajinci, Vietnamci, u některých si nejsem jistá. Většina nic neříká. Mnozí přicházejí na řadu přede mnou, zřejmě byli objednaní.
Jako občanka EU jsem doufala, že čekání bude kratší; občané EU mají samostatný vchod a oddělené přepážky. Ale v čekárně a u automatu se všichni znovu spojují, občané EU a občané z tzv. třetích zemí. Vlastně je to spravedlivé.
Vedle mě sedí mladá Ukrajinka se svým malým synem. Synáček ukazuje na její pasovou fotografii a volá: “Mama! Mama!” Zdá se, že je jí to nepříjemné, protože mu šeptá, aby byl zticha. Teď ho zajímá můj papírový kelímek a chce si ho vzít. Je téměř prázdný, podávám mu ho. Jeho maminka mi ho šokovaně vrací zpátky. Dobře, zbylo v něm trošku kávy.
Na obrazovce běží informace v různých jazycích, hlavně v ukrajinštině a vietnamštině. Ukrajinsky se učím, ale ta část nezůstává nikdy dost dlouho na to, abych si mohla v klidu azbuku přečíst. Vidět je i moje facebookova kamarádka Sagar Oceanova, v rámci reklamy Integračního centra. Hezká fotka.
Pokud na mě do šestnácti hodin ještě nepřijde řada, půjdu si stěžovat, rozhodnu se. Nebudu tu čekat celý den a nakonec zamknou úřad dřív, než se dostanu na řadu.
Náhle se rozsvítí číslo, které je podobné tomu mému. Je tu naděje! Po patnácti minutách se konečně objeví moje číslo, to první, které jsem dostala před čtyřmi a půl hodinami.
Pak už to jde poměrně rychle. Dostávám nový průkaz s novou fotkou. U přepážky vedle mě čekají dvě ženy. Na otázku: „Jste manželé?“ přikývnou a úřednice nedá najevo údiv ani ironii. Pomyslím si: To je dobře.
Starý, neplatně orazítkovaný průkaz bych si na památku ráda nechala, ale to se nesmí. Teď mám deset let klid. Nebo devět, možná si příště objednám schůzku online. Ale možná to nakonec neudělám a budu zase čekat, pít kafe, pozorovat lidi a představovat si jejich životní příběhy.
Walachische Roma vor 1918
In einer ehemaligen Trafostation im Prager Stadtviertel Anděl ist seit einigen Wochen eine wunderbare Ausstellung zu sehen. Mein Mann, der seit seiner Jugend gern und gut fotografiert und sich seit kurzem wieder der analogen Fotografie widmet, machte mich darauf aufmerksam.
Continue reading
Ce texte est le contenu d’une conférence que j’ai tenue à la cafétéria de mon employeur, la Cour de justice de l’Union européenne à Luxembourg.
Continue reading
Breakfast in our homestay in the Caucasian mountain village of Xinaliq
At Easter we visited Azerbaijan. Azerbaijan was the only one of the three Caucasian countries where we hadn’t been yet; we had been to Georgia several times and twice to Armenia. Azerbaijan is a more interesting and varied country than I had thought. But in this post I want to write about something else. Continue reading
Im Dezember des vergangenen Jahres besuchte ich in Prag eine Solidaritätsveranstaltung für die Menschen in Gaza. Die meisten meiner tschechischen Freunde und Bekannten wären nicht hingegangen, sie halten so etwas für Unterstützung der Hamas.
Continue reading
Miyajima Island
In late October and early November of this year, my husband and I travelled to Japan. I enjoy sharing my travel experiences on Facebook. In the evenings, I summarize what I have seen, learned, or experienced. However, Facebook is not a diary—its algorithm hides these posts, making them difficult to access later. That’s why I’ve decided to give some posts a more permanent home here.
Ich habe einen Preis gewonnen. Die Nachricht erreichte mich auf einer Japanreise, im Shukkeien-Garten in Hiroshima.
„Ein Film über das, was letztlich zählt – die Menschlichkeit“, schrieb ich an meine Freunde, als mein Sohn und ich aus einem Prager Kino kamen. Wir gingen noch eine Weile durch die Innenstadt und tauschten unsere Eindrücke aus. Er war so berührt wie ich, wenn nicht mehr.
When I am in Luxembourg, Ukraine seems far away. At the same time, we have become accustomed to the war, like to a new reality that will stay with us for longer. People don’t talk much about it anymore. As if they ever talked about it much in Luxembourg.
Continue reading
