Vor einigen Tagen erhielt ich die Nachricht vom Tod eines meiner Universitätslehrer. Er war während des Dolmetschstudiums mein Französischlehrer gewesen. Wir hatten schon länger nichts mehr voneinander gehört, ein Umstand, der mir in diesem Augenblick schmerzlich zu Bewusstsein kam. Plötzlich fand ich das wirklich schade. Hätte ich mich nicht nach seinem Befinden erkundigen sollen? Gerne hätte ich ihm noch so manches gesagt.
Dnes před čtyřmi týdny jsem byla na cestě z Lucemburku do Čech. Pracuji v zahraničí, na částečný úvazek. Byli jsme tři cizinci s přeshraničním životem a na cestě domů. Česká vláda zavírala hranice a nebyli jsme si jistí, jestli nás pustí. Měli jsme strach. Ale dopadlo to dobře, dostali jsme se v pořádku domů. Představa, že bych měla strávit následující týdny daleko od rodiny, mě děsila. Další den spadla klec. V krizi se ukázala křehkost mého životního modelu.
Last week, I had a strange experience at Prague airport. In the shuttle bus that takes passengers from the plane to the airport building, a man started to verbally attack his neighbour. „Give me my computer back!“ he shouted, „I know that you have it.“
When travelling, I like to take pictures. My equipment is modest: no sophisticated camera, no telephoto lens, just a mobile phone. Handy and practical. As a hobby photographer with a passion for the human being I started to take pictures of people. These portraits are a few examples from India. Minimal editing, no Photoshop. The picture must speak to the beholder immediately, otherwise it is not a good one and editing will not help. My photographs are far from perfect, I still have a lot to learn and my husband, a much better photographer than I will ever be, gives me valuable advice. With the remaining portraits, I’d love to organize an exhibition.
Madurai, Tamil Nadu
A Visit to Dharavi, one of Asia’s Biggest Slums
”To a devout low-caste Hindu, the recycling process might offer solace, for through its gyrations rejected goods come back in new and valuable forms. At the first turn of the wheel is Ravi, a scavenger waiting outside a garbage wholesaler to unload his day’s labour – a sack of paper and plastic plucked from Dharavi’s rancid alleys. Ravi is balding, has rotten teeth and reckons he is 35. He says he arrived in Mumbai from Nagpur, Maharashtra, about 25 years ago, after fleeing a cruel stepmother. The journey took him a bit over three years, most of which he spent in prison; he was arrested aboard a train leaving Nagpur for travelling without a ticket. Since he got to Mumbai, he has spent every night on a nearby railway platform, and his days scavenging. Earning around 20 rupees (50 cents) per kilo of plastic litter, Ravi makes between 50 and 100 rupees a day—of which he aims to send 1,200 rupees a month to his younger sister in Nagpur. He has not been home, or seen her, since running away as a child. He explains this act of almost incredible selflessness thus: “I have no attachment to anyone except my sister.”[1]
Jestem tłumaczką ustną w Trybunale Sprawiedliwości UE. Unia Europejska ma wiele języków urzędowych i na rozprawach Trybunału występują wszystkie. Dlatego nic dziwnego, że tłumacze ciągle uczą się nowych. Ja uczę się teraz polskiego. Nie jest to łatwe przedsięwzięcie i kilka razy prawie z tego planu zrezygnowałam. Język polski jest podobny do czeskiego, którym mówię płynnie, ale przecież to coś innego, między innymi od strony fonetycznej, która jest istotna dla tłumaczy ustnych. Najlepiej jechać do kraju i zanurzyć się w środowisku rodzimych użytkowników języka. Tego lata pojechałam do Wrocławia. Continue reading
Ich bin verloren gegangen, sagte Schmitke im Film zum tschechischen Geologen Kryšpin, die Wege hier scheinen mir auf eine merkwürdige Art alle gleich zu sein. Das liegt daran, dass sie alle gleich sind, antwortete Kryšpin.
Continue reading
Podnět k naší návštěvě v Krušných horách dal Schmitke, česko-německý film natočený v Abertamech a okolí, ve fiktivní obci Chřmelava, jakémsi českém Twin Peaks mimo čas a prostor. Continue reading
Ich gebe zu, ich hatte Vorurteile gegen das Erzgebirge. Vom sauren Regen zerfressene Wälder, verwahrloste Dörfer, triste soziale Verhältnisse, gespenstische Gesichts- und Geschichtslosigkeit des Sudetenlands. Continue reading
