Dnes pobyt na Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. Nejsem objednaná, přesto doufám, že na mě brzy přijde řada. Chtěla jsem se objednat online, ale vše je plně obsazeno až do konce listopadu. Takže čekám s číslem v ruce.
Po dvou hodinách mám pocit, že moje číslo je divné. Možná jsem si v automatu vybrala špatnou možnost. Vracím se a zvolím jinou. Ta, kterou potřebuji (prodloužení povolení k trvalému pobytu), není k dispozici. Které z mých dvou čísel přijde na řadu jako první?
Uplynou další dvě hodiny. Moje nálada je mírně podrážděná. Prošvihla jsem mezitím jeden termín, ale jsem tvrdohlavá a chci to tu dneska vyřídit. Čekám společně s dalšími cizinci, nejen z EU. Ukrajinci, Vietnamci, u některých si nejsem jistá. Většina nic neříká. Mnozí přicházejí na řadu přede mnou, zřejmě byli objednaní.
Jako občanka EU jsem doufala, že čekání bude kratší; občané EU mají samostatný vchod a oddělené přepážky. Ale v čekárně a u automatu se všichni znovu spojují, občané EU a občané z tzv. třetích zemí. Vlastně je to spravedlivé.
Vedle mě sedí mladá Ukrajinka se svým malým synem. Synáček ukazuje na její pasovou fotografii a volá: “Mama! Mama!” Zdá se, že je jí to nepříjemné, protože mu šeptá, aby byl zticha. Teď ho zajímá můj papírový kelímek a chce si ho vzít. Je téměř prázdný, podávám mu ho. Jeho maminka mi ho šokovaně vrací zpátky. Dobře, zbylo v něm trošku kávy.
Na obrazovce běží informace v různých jazycích, hlavně v ukrajinštině a vietnamštině. Ukrajinsky se učím, ale ta část nezůstává nikdy dost dlouho na to, abych si mohla v klidu azbuku přečíst. Vidět je i moje facebookova kamarádka Sagar Oceanova, v rámci reklamy Integračního centra. Hezká fotka.
Pokud na mě do šestnácti hodin ještě nepřijde řada, půjdu si stěžovat, rozhodnu se. Nebudu tu čekat celý den a nakonec zamknou úřad dřív, než se dostanu na řadu.
Náhle se rozsvítí číslo, které je podobné tomu mému. Je tu naděje! Po patnácti minutách se konečně objeví moje číslo, to první, které jsem dostala před čtyřmi a půl hodinami.
Pak už to jde poměrně rychle. Dostávám nový průkaz s novou fotkou. U přepážky vedle mě čekají dvě ženy. Na otázku: „Jste manželé?“ přikývnou a úřednice nedá najevo údiv ani ironii. Pomyslím si: To je dobře.
Starý, neplatně orazítkovaný průkaz bych si na památku ráda nechala, ale to se nesmí. Teď mám deset let klid. Nebo devět, možná si příště objednám schůzku online. Ale možná to nakonec neudělám a budu zase čekat, pít kafe, pozorovat lidi a představovat si jejich životní příběhy.
