Georg Trakl: V zimě


Foto: Wikipedia

Dnes před 134 lety, 3. února 1887, se v Salcburku jako páté ze sedmi dětí narodil rakouský expresionistický básník Georg Trakl. Jeho matka, o níž později prohlásí, že je „duševně chorá”, je závislá na opiátech. Emoční teplo svým dětem poskytnout nedokáže. Traklova vychovatelka ho seznámí s francouzskou literaturou, zejména s Arthurem Rimbaudem a Charlesem Baudelairem. Na jeho tvorbu budou mít významný vliv.

Dvakrát musí mladý Georg opakovat třídu, aby nakonec z gymnázia odešel a vyučil se lékárníkem v lékárně „U Bílého Anděla“. Jeho první spisovatelské pokusy, dvě divadelní jednoaktovky, se s úspěchem nesetkají a své zklamání se mladý muž snaží otupit léky, k nimž má v lékárně snadný přístup. „Byl jsem nemocný a v zoufalé náladě osm dní,“ napíše později. „Abych se z toho dostal, sáhl jsem ke chloroformu. Efekt byl hrozný, moje nervy jsou napjaté k prásknutí.“

Ke své sestře Grete, stejně jako on závislé na drogách, udržuje tajný vztah. Incestní láska mu způsobuje propastný pocit viny, ale vymanit se z ní nedokáže a svoje utrpení přirovnává ke Kristově mučení. Křesťanské motivy jeho dílo prostupují a v básni „Blutschuld“ („Vina krve“) úpěnlivě volá k Marii: „Odpusť nám naše viny!“

Vina, selhání, (ne)možnost vykoupení jsou opakující se motivy a básník prožívá vše velmi intenzivně: to krásné i to ošklivé, vzpouru i rozklad. Zároveň cítí hlubokou pokoru před věcmi a přírodou. Je posedlý extrémy, má patologickou poruchu? Bezesporu je depresivní, a jeho vzpurnost je i reakcí na dobu, která se vymkla z kloubů a v krásných verších se už zobrazit nedá.

Na konci devatenáctého století panuje starý řád, ve Vídni vládne císař, a zároveň probíhají obrovské průmyslové změny a s nimi zbídačení velkoměstského proletariátu. Trakl vnímá stinné stránky modernizace a mechanizace života: „Ich sah viel Städte als Flammenraub / Und Greuel auf Greuel häufen die Zeiten / Und sah viel Völker verwesen zu Staub…“ („Viděl jsem města uchvácena plameny / tato doba hromadí ohavnosti / viděl jsem národy hnít v prach…“)

Od roku 1909 publikuje ve „Wienerische Tageszeitung“ a v kulturním časopise „Der Brenner“. Stále se potýká s existenčními problémy a drogovou závislostí. Nietzsche prohlásil Boha za mrtvého a ve stínu jeho nihilismu a rozpadajícího se křesťanského řádu píše i Trakl, ale nihilistou v pravém slova smyslu není. Náboženství nechápe jako pevný systém víry, ale jako spirituální světlo schopné poskytnout útěchu v tísnivých dnech, alespoň někdy. Jeho touha po osvobození je obrovská.

To světlo zcela vyhasne, když vypukne první světová válka. Jako sanitář se dostane na východní frontu, kde se po bitvě u Grodku v Haliči musí postarat sám o devadesát těžce zraněných. Pokouší se zastřelit a skončí na psychiatrii v Krakově, kde zemře 3. listopadu 1914, ve věku sedmadvaceti let, pravděpodobně předávkováním. V psychiatrické zprávě se uvádí: „Nepil, ale v hojné míře užíval kokainu a často slyšel zvony.“

***

Můj manžel začal nahrávat básně, jeho podcast se jmenuje „Báseň na každý den“. Když mi řekl, že dnešní díl chce věnovat rakouskému expresionistovi a jeho básni „V zimě“, napsané v předvečer první světové války, byla jsem nadšená, Trakla miluji. “Německý originál chci číst já!”

Čtu Trakla jinak než on, manžel nemá rád patos a báseň čte na můj vkus moc rychle. Expresivita a onomatopeia (“einsam”, “ungeheuer”, “huscht”, “langsam steigt der graue Mond”, “plätschern in blutigen Gossen”, “aufgeschossen”, “Frost”, “Rauch”), aliterace (“Schweigen in schwarzen Wipfeln wohnt”, “huscht aus den Hütten”), syntaktická úspornost a symbolika (“das aufgeschossene Rohr”, vysoké třtiny, připomínající loveckou zbraň), ozvěny v prázdnotě (“ein Schritt im leeren Hain”), uvíznutí v bezútěšnosti na konci strofy – to vše chce výraz, aspoň to tak cítím já. Při poslechu sama sebe (cvičení v pokoře) bych to chtěla číst zase jinak, ale tak to s mnou je: pořád chci něco měnit a vylepšit.

Georg Trakl – V zimě
(v roce 1917 přeložil Bohuslav Reynek)

Role chladně, bíle svítí šerem.
Nebe samotno jest, plno děsu.
Kavky krouží nad jezerem,
lovci do vesnice sestupují z lesů.

Zmlklost ve vrcholcích černých přebývá.
Pablesky se pokmitují u chyší.
Občas v dálce zvonky ucho uslyší.
Zvolna vystupuje luna šedivá.

Pod mezí zvěř odevzdaně krvácí,
v škarpách krve brouzdají se krkavci.
Žluty, vysoky a tenky tetelí se třtiny.
Mráz, dým, krok v háj prázdný, siný.

 

Im Winter

Der Acker leuchtet, weiß und kalt.
Der Himmel ist einsam und ungeheuer.
Dohlen kreisen über dem Weiher
Und Jäger steigen nieder vom Wald.

Ein Schweigen in schwarzen Wipfeln wohnt.
Ein Feuerschein huscht aus den Hütten.
Bisweilen schellt sehr fern ein Schlitten
Und langsam steigt der graue Mond.

Ein Wild verblutet sanft am Rain
Und Raben plätschern in blutigen Gossen.
Das Rohr bebt gelb und aufgeschossen.
Frost, Rauch, ein Schritt im leeren Hain.

Wikipedia
Der Lyriker Georg Trakl – Schwarz schwankt Gottes Himmel

 

 

 

This entry was posted in Česky and tagged , , , , , , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply