„Jako zaslepený Samson v knize Soudců,“ píše izraelský intelektuál Yuval Noah Harari v deníku Haaretz 18. dubna 2024, „se Netanjahu rozhodl nechat zřítit střechy Gazy na hlavy všech – Palestinců i Izraelců – jen aby uspokojil svou touhu po pomstě. Izraelci dobře znají Bibli a milují její příběhy. Jak to, že jsme po 7. říjnu na Samsona zapomněli?
Jeho příběh je přece příběhem židovského hrdiny uneseného do Gazy, kde ho v temném zajetí drželi a krutě mučili Filištíni. Proč se Samson nestal symbolem po 7. říjnu? Proč nevidíme jeho obraz všude, na odznacích, graffiti nebo na sociálních sítích? Odpověď je, že Samsonovo poselství je příliš děsivé. Nechte mě se pomstít, řekl Samson, i když moje duše zahyne spolu s Filištíny. Od 7. října jsme se Samsonovi v mnoha ohledech tak přiblížili – pýchou, zaslepeností, pomstou, sebevraždou –, že je prostě příliš děsivé vzpomínat na toho domýšlivého hrdinu, který obětoval svou duši jen proto, aby se pomstil Filištínům.“
Tak zní úvod knihy „Historik v Gaze“ („Un historien à Gaza“), kterou napsal francouzský specialista na Blízký východ Jean-Pierre Filiu. Když jsem se letos v květnu dozvěděla o jejím vydání, okamžitě jsem si ji chtěla přečíst. Trvalo několik měsíců, než jsem ji dostala do rukou, a to díky francouzskému příteli Laurentovi ze Soudního dvora, který mi ji sehnal v Metzu.
Jean-Pierre Filiu je profesorem dějin Blízkého východu na pařížské univerzitě Sciences Po, kde již řadu let přednáší o palestinské otázce. Od roku 1980 pravidelně pobývá v pásmu Gazy a v Izraeli. Jeho kniha je reportážním svědectvím o válce v Gaze. Mezi prosincem 2024 a lednem 2025 se tam dostal jako člen humanitárního týmu francouzských Lékařů bez hranic, což mu umožnilo přístup do území, které je pro zahraniční novináře uzavřené.
Filiu popisuje destrukci infrastruktury včetně budov, nemocnic a škol. Píše také o masivním vysídlení obyvatel a jejich extrémně těžkých životních podmínkách v uprchlických táborech a provizorních ubytovnách, kam utíkají kvůli tomu, že je izraelská armáda opakovaně nutí opouštět jejich domovy. Filiu líčí ztrátu důstojnosti a denní boj o přežití v situaci, kterou nazývá „vězením pod otevřenou oblohou“.
Podíl Izraele na destrukci Gazy komentuje francouzský odborník kriticky a upozorňuje také na roli mezinárodního společenství. Sympatie k Hamásu ale nechová. Své svědectví doplňuje krátkými historickými perspektivami o izraelsko-palestinském konfliktu, především však zdůrazňuje lidský rozměr civilního utrpení. Válka a její dopady nejsou jen statistikou.
Je velmi obtížné až nemožné získat nezávislou reportáž z izolované Gazy, „z prostor, které jsou uzavřené pro média“. Autor varuje před tím, aby se svět stal lhostejným ke ztrátám důstojnosti a civilních životů v konfliktech probíhajících „skrze ticho médií“.
Dovoluji si citovat několik pasáží z knihy, v překladu z francouzštiny:
„Nic mě nepřipravilo na to, co jsem v Gaze viděl a zažil. Území, které jsem znal a kterým jsem prošel, již neexistuje. To, co z něj zbylo, se nedá popsat slovy.
***
Objevovat Gazu v noci za války je již samo o sobě znepokojující. Ale jak konvoj postupuje, ze stínů se vynořují zdevastované oblasti. Dantovská krajina, ve které jsou vidět jen úlomky rychle pohlcené hustou tmou. Litanie více či méně nahromaděných, více či méně zřícených ruin, neustále se míhajících, až získají konzistenci souvislé sekvence hrůzy…
***
V prosinci 2023 zahájila izraelská armáda své první tažení proti Chán Júnis. Obrněná vozidla postupovala velmi pomalu, za podpory neustálých náletů a dělostřeleckého ostřelování. Postup doprovázely vojenské buldozery, které neúprosně odklízely překážky na cestě. V dubnu 2024 izraelští generálové stahují své jednotky z Chán Júnis a nechávají obyvatelstvo vykopat stovky těl pohřbených pod troskami…
Vstupuji do Chán Júnis mezi jordánskou polní nemocnicí a hřbitovem otevřeným větru … Ještě jedna zatáčka a před mnou se rozprostírá panorama toho, co bývalo Chán Júnis. Točí se mi hlava při hledání dnes rozmetaných orientačních bodů, kolísám mezi zejícími krátery a hromadami trosek. V minulosti jsem navštívil řadu bojišť, od Ukrajiny po Afghánistán, přes Sýrii, Irák a Somálsko, nikdy, ale nikdy jsem neviděl nic podobného. … Nyní lépe chápu, proč Izrael zakazuje mezinárodnímu tisku přístup k tak otřesné scéně.
***
V noci z 24. na 25. prosince 2024 bičují pobřeží „humanitární zóny“ silné větry. I když teplota neklesá pod devět stupňů, ve stanu, který Mahmoud-Al-Faseeh postavil přímo na pláži, je zima kousavá. Je to další etapa putování jeho rodiny, která již byla desetkrát přesídlena v rámci aglomerace Gazy, než uprchla do Rafahu a odtud byla vyhnána do Mawassi. Mahmoud a jeho žena Nariman proklínají bídu, která jim brání ochránit své děti… Jejich nejmladší dcera Sila, stará pouhé tři týdny, v noci několikrát křičí. Nariman se ji snaží uklidnit tím, že ji přitiskne k sobě a zabalí do deky. Ráno rodiče s hrůzou objeví Silino tělo „tvrdé jako dřevo“, s fialovými rty a mramorovanou kůží. Mahmoud spěchá do nejbližší kliniky, ale poškození plic je nevratné. Vedoucí neonatologického oddělení v nemocnici Nasser v Chán Júnis konstatuje smrt v důsledku podchlazení. Je to třetí případ tohoto typu ve stejné nemocnici za posledních 48 hodin… Smrt těchto tří dětí v důsledku podchlazení nebude nikdy zahrnuta do přímé bilance konfliktu.
***
Neviděl jsem město Gaza, kde jsem se rád procházel, mezi ulicí tří univerzit a terasami u moře, mezi palácem Paši a rybářským přístavem, mezi pomníkem Neznámého vojína a Francouzským institutem. Mohl jsem pouze utěšovat své přátele v jejich smutku ze ztráty svého ráje, sdílet jejich vzpomínky a příběhy, vyslechnout jejich nostalgii a bolest. Přiznávám, že jsem se chvěl při jejich vyprávění o hrůzách ve tmě, o zoufalém a dechberoucím útěku, o ruské ruletě na izraelských zátarasech… A přesto jsem spatřil město Gaza v jejich očích, v očích těch, kteří si ujišťovali, že se tam vrátí, protože tam je jejich země a tam je jejich domov.
***
Gaza se nezhroutila jen na gazanské ženy, muže a děti. Gaza se zhroutila na trpělivě budované normy mezinárodního práva, které měly zabránit opakování barbarství druhé světové války. Gaza se zhroutila na diplomacii se svými pravidly a slabšími stránkami, usilující spíš o urovnání sporů než o jejich vyostření. Gaza je nyní vydána na milost a nemilost učedníkům transakčního přístupu, dělostřelcům umělé inteligence a mrchožroutům lidského utrpení. Gaza nám dává nahlédnout do ohavného světa vydán na milost Trumpům a Netanjahuům, Putinům a Hamásům, světa, jehož příchod konec Gazy urychluje.
Proto jsem se rozhodl zakončit tuto knihu na Ukrajině, kde je perspektiva takového světa stejně chmurná jako v Palestině. Ano, mluvím o Gaze v Kyjevě, stejně jako jsem mluvil o Kyjevě v Gaze, protože žádný národ nemá méně práv než jiný, i když je slabší, zejména pokud je slabší.“
***
Kniha mě hluboce zasáhla. Cítila jsem potřebu poděkovat autorovi a napsala jsem mu. Odpověděl mi ještě tentýž večer: „Zprávy jako ta vaše dávají mé práci smysl.“
Potěšilo mě to. Zároveň si myslím, že by knihu neměli číst hlavně lidé jako já, ale především nekritičtí obhájci Izraele – například Češi. Doufám, že kniha bude brzy k dispozici v českém překladu.
Při nedávné procházce lesem jsem poslouchala rozhovor švýcarské novinářky s izraelsko-argentinským dirigentem Danielem Barenboimem, který se dlouhodobě zasazuje o mír na Blízkém východě. V jeho orchestru West-Eastern Divan hrají bok po boku mladí izraelští, palestinští a arabští hudebníci. Na otázku novinářky, zda je orchestr politickým gestem, odpověděl po delším zamyšlení: „Ne“. Hudba a politika podle něj nejsou totéž; politika potřebuje jiné nástroje než hudba. Ale jeden vzkaz jeho orchestr pro politiky a veřejnost přece jen má: „Blízkovýchodní konflikt nelze vyřešit vojenskými prostředky.“
***
Veškeré autorské honoráře z této knihy věnuje Jean-Pierre Filiu organizaci Lékaři bez hranic na její činnost v Gaze.
Svému synovi Šimonovi děkuji za opravu textu.