Online kurzy mají své výhody: Můžete se zapojit odkudkoli. Minulý týden se moje lucemburské lekce polštiny konaly v Jizerských horách, kam jsme s manželem na pár dní vyrazili.
Když moje učitelka slyšela, že se nacházím blízko polských hranic, navrhla – napůl vážně, napůl žertem – že bych mohla jet do Turowa. Tamní hnědouhelný důl podrobuje česko-polské vztahy zkoušce a je také tématem naší příští lekce.
Výhled na důl a elektrárnu z Česka.
Povrchová těžba má katastrofální dopady na hladinu podzemních vod v českém přihraničí a způsobuje znepokojivý pokles podloží. Když Polsko prodloužilo provoz o dalších dvacet let, aniž by zadalo studii vlivů na životní prostředí, podala Česká republika u Soudního dvora EU žalobu. Zároveň žádala o prozatimní zastavení těžby, aby se zabránilo dalším škodám. Soudní dvůr žádosti vyhověl a nařídil dočasné zastavení provozu. Poláci na to nereagovali, provoz pokračoval. Nakonec uložil Soudní dvůr Polsku pokutu za porušení povinnosti – denní penále ve výši půl milionu eur, které musí platit, dokud provoz v Turowě nezastaví. Zatím nic neplatilo.
Penále způsobilo značné pozdvižení v městě Bogatynia, bezprostředně hraničícím s dolem. Na dveřích do jedné restaurace se objevila tabule s nápisem „Čechy zde neobsluhujeme“. Údajně koluje i spekulace, že Česko Soudní dvůr podplatilo a nyní od Polska inkasuje peníze.
„Mohla bys říct, že bydlíš v Čechách a pracuješ u Soudního dvora,“ poznamenala moje učitelka polštiny, „to by bylo pikantní.“ Nemohla jsem tu myšlenku dostat z hlavy. Co když se opravdu vydám do Bogatyně, abych se lidí zeptala, co si o Turowě myslí?
Nejsem člověk, který jen tak oslovuje lidi na ulici. Musím sebrat odvahu. Navíc mi v tom případě hrozilo rázné odmítnutí. Ale moje zvědavost je větší a situace na místě mě vždycky zajímá.
V den, kdy se vydáváme do Bogatyně, vychází v Mladé Frontě pod titulem „Čechům vstup zakázán“ reportáž o tamní návštěvě. O článku se dozvím až později. Kdo ví, zda bych jela, kdybych si ho přečetla dřív.
Bogatynia, dříve německý Reichenau, nemá jasný střed. Na mapě nemůžeme najít hlavní náměstí nebo ústřední kostel. Jen Park Jana Pavla II. a vedle něho jakýsi „ošrodek kultury“, kulturní centrum s informační kanceláří. Turisté tam moc nejezdí, není toho mnoho k vidění a kancelář se schovává za nenápadnými bočními dveřmi.
Vstoupím a zdravím po polsku „Dzień dobry!“ V místnosti sedí tři lidé u svých počítačů. Jeden z mužů vstává a ptá se mne, co si přeji. „Máte nějaké prospekty pro turisty?” ptám se. Pán přistupuje ke stojanu a podává mi malou brožurku. „A můžu se Vás na něco zeptat?” pokračuji. „Co si myslíte o Turowě?” Muž se odmlčí a ukazuje na ženu u vedlejšího stolu. „Pro tuto otázku nejsem ta správná osoba. Zeptejte se naší tiskové mluvčí.“ Tmavovlasá žena ve středním věku se mým směrem otočí a pak odříká několik vět, které znějí, jako by se je naučila nazpaměť. „Situace je velmi nešťastná. Město Bogatynia dělá vše pro to, aby se vyřešila. A teď mě omluvte, mám naléhavou práci.“
Kostel sv. Petra a Pavla
Naším dalším cílem je kostel. Podle mapy by měla vedle kostela stát vyhlídková věž a nás napadlo, že by odtud mohl být vidět důlní areál. Kostel je zamčený, ale vedlejší kaple je otevřená. Usedáme do lavice a díváme se na sochu divotvorného františkánského mnicha, kterému je kaple zasvěcena. Po chvíli přijde muž, poklekne a modlí se. Když odchází, ptám se ho venku na rozhlednu. „Rozhledna?” zasměje se, „tady žádná není.” Využívám příležitosti a ptám se ho na spor o Turów. „Vy jste z Čech, pravda?“ odpovídá. „Jsem na vaší straně! Máme tu velký ekologický problém. Vláda už s tím měla dávno něco udělat. Víte, jsem sám podnikatel. Kdysi jsem tu měl továrnu na ručníky. Zaměstnával jsem dva a půl tisíce lidí. Poté jsem musel zavřít, protože výroba přestala být rentabilní. Obyvatelé Bogatyně se bojí, že přijdou o práci. Jsou zde pouze tři zaměstnavatelé: důl, elektrárna a obchody.“ Povzdechne si a jde ke svému autu. Přijel, aby se pomodlil.
Za kostelem vede štěrková cesta k dolu. Možná povede na kopec, ze kterého něco uvidíme. Míjíme čističku odpadních vod, kde pracuje dělník, který si nás nevšímá. Nakonec nám cestu zahradí plot. “Zákaz vstupu neoprávněným osobám”, říká tabule. Vracíme se do města.
Než se vrátíme domů, chci si koupit pár polských časopisů. Na rohu ulice stojí tři starší muži a povídají si. Vypadají jako horníci v důchodu.
„Můžu se Vás na něco zeptat?” začnu. „Co si myslíte o Turowě?”
„Turów?! To je strašné. Konflikt eskaloval.” „Kdo za to může?” ptám se. „Naše vláda!” zvolají k mému překvapení. Měla jsem je za příznivce vládnoucí strany. „Ale důl nemůžete zavřít. Pracuje tam polovina města. A pokud zavřete i elektrárnu, nebudeme mít elektřinu ani topení. To by bylo strašné.” „Češi,” dodává další, „přehánějí.”
„Nemají problém s podzemní vodou?” ptám se. „Všude mají problém s vodou! Když jedu do České republiky – a jezdím tam často – vidím na mnoha zahradách bazén. Vody je tam dost! Ale Čechy mám rád, i když nám uložili tu pokutu. Jezdí k nám nakupovat, protože je to tu levnější, a my tam jezdíme nakupovat taky. Sousedé musí spolu mluvit. Podívejte,” ukáže na svou sportovní bundu, „tu jsem si koupil v Liberci. Pěkná, že?” „Pěkná,” zasměju se. Najednou mi sáhne na rameno a odhrne z mé bundy vlas. To by se mi v Čechách nestalo. Na konci rozhovoru požádám upovídané muže o společnou fotografii. Ochotně pózují.
Lidé v Bogatyni jsou přátelštější, než jsem čekala. Český reportér z Mladé fronty takové štěstí neměl. Obyvatelé reagovali na jeho otázky velmi odmítavě a před supermarketem byl dokonce fyzicky napadán. Vedení elektrárny poslalo auto, které ho sledovalo až na hranici, aby se ujistilo, že se novinář skutečně vrátí do Čech.
Podstávkový dům v Bogatyni, součástí “lužického komplexu”
Spor o Turów v nejbližší době neskončí. Ještě proběhne mnoho rozhovorů a pravděpodobně také jednání u Soudního dvora. Za každým přeshraničním sporem se skrývá složitý problém týkající se našeho soužití v EU. Zde jde o životní prostředí, ale také o dodávky energie a pracovní místa v regionu. Polská vláda přechod z uhlí na obnovitelné zdroje dosud zanedbávala. Na místě si uvědomujeme, co takový spor pro lidi konkrétně znamená. Na obou stranách hranice. Muži na rohu ulice měli pravdu: sousedé si musí promluvit – včas, než bude pozdě.
Nás nikdo nesleduje, když se vracíme přes hranice do Čech. Fotku s muži posílám své učitelce polštiny. „Neuvěřitelné!” píše, „opravdu jsi tam jela. Na příští hodině nám budeš vyprávět.”
Tématem naší další lekce budou uprchlíci uvízlí na polsko-běloruské hranici. Palčivé, bolestivé a obtížné téma. „Doufám, že tam nepojedeš!” dodá učitelka. To bych ráda udělala. Obávám se však, že to tentokrát možné nebude.