Podnět k naší návštěvě v Krušných horách dal Schmitke, česko-německý film natočený v Abertamech a okolí, ve fiktivní obci Chřmelava, jakémsi českém Twin Peaks mimo čas a prostor.
Spolu s užvaněným mladým kolegou je unavený německý inženýr Julius Schmitke vyslán na českou stranu Krušných hor, kde má opravit porouchanou vrtuli větrné elektrárny. Monstrózní stroj sténá pod věkem a vlastní tíhou, jako sám Schmitke. Jeho kolega náhle zmizí, začnou se dít zvláštní věci a Schmitke pocítí mysteriózního ducha lesů. Možná se v nich potuluje temný medvědí muž z televizních zpráv. Obyvatelé Krušných hor mluví v jinotajích, které mohou být pouhými bláboly, anebo také něčím hlubším. Mlžná krajina skrývá v podzemí tajemné vrstvy své paměti a bezcílně bloudící a kafkovsky o jiné existenci snící Schmitke si uvědomuje, že tato mise je cesta do jeho vlastního nitra.
*
Den Ausschlag für unseren Besuch im Erzgebirge gab Schmitke, ein tschechisch-deutscher, in Abertham und Umgebung gedrehter Film. Im Film heißt Abertham Chřmelava, ein tschechisches Twin Peaks jenseits von Zeit und Raum.
Gemeinsam mit einem geschwätzigen jungen Kollegen wird der müde deutsche Ingenieur Julius Schmitke auf die tschechische Seite des Erzgebirges entsandt, um das kaputte Getriebe eines Windrads zu reparieren. Die monströse Maschine ächzt unter dem Alter und der eigenen Last, wie Schmitke selbst. Plötzlich verschwindet der Kollege, merkwürdige Dinge geschehen und Schmitke scheint den mysteriösen Geist der erzgebirgischen Wälder zu spüren, wo sich möglicherweise der dunkle Bärenmann aus den Fernsehnachrichten herumtreibt. Die Bewohner des Erzgebirges sprechen in Allegorien, die vielleicht reines Gefasel sind, vielleicht aber auch tiefere Bedeutung haben. Im Untergrund der nebeligen Landschaft verbergen sich geheimnisvolle Schichten ihres Gedächtnisses und dem ziellos umherirrenden, kafkaesk von einer alternativen Existenz träumenden Schmitke wird bewusst, dass seine Mission eine Reise ins eigene Innere ist.
Porouchaná větrná turbína stojí na místě zvaném Neklid, na cestě z Loučné do Božího Daru. Na jejím vnějšku kdosi zvěčnil jméno herce v hlavní roli. Chceme otevřít dveře k žebříku, kde Schmitke lezl nahoru, aby rozpohyboval vrtule, ale jsou zaseklé. Mohutná, zrezivělá věž tiše trčí ve vřesovišti a její dlouhé, ostré prsty se nehnou. Je dusno, blíží se bouřka a les se zdá najednou temný a hrozivý.
*
Das kaputte Windrad steht an einem Ort namens Unruhe, zwischen Loučná (Wiese) und Boží Dar (Gottesgab). An seine Wand malte jemand den Namen des Hauptdarstellers. Wir wollen die Tür zur Leiter öffnen, über die Schmitke hinauf zum Getriebe kletterte, um die Rotorblätter wieder in Gang zu setzen, doch sie klemmt. Der mächtige, rostige Turm ragt lautlos aus dem Heidekraut und seine langen, scharfen Finger rühren sich nicht. Es ist schwül, ein Gewitter zieht herauf und der Wald scheint auf einmal dunkel und bedrohlich.
Pokračujeme do Abertam, kde se ubytujeme v penzionu s výhledem na žlutou, oprýskanou budovu, hospodu U Bobra. Tam bydlel Schmitke s kolegou a po prohýřené noci se po kolegovi slehla zem. Štamgasti přistupovali k německým vetřelcům s nedůvěrou a zmizelého kolegu nikdo neviděl.
Tam nejděte, odpoví majitel našeho penzionu na otázku, zda máme zajít k Bobrovi na večeři nebo na pivo. Prý je tam uzavřená společnost. Všímáme si několika hostů na zahradě, včetně dvou kočárků. Na uzavřenou společnost to nevypadá, spíš na klubovnu, aby se mohlo kouřit. Krátce se zastavíme, setkáme se s podezřívavými pohledy. Myslím na starou paní, která radila Schmitkemu, ať si nedává čaj, protože to tady nemají rádi. S odstupem mi ta scéna připadá legrační, ale ta paní měla divné oči.
*
Wir fahren weiter nach Abertham und nehmen in einer Pension mit Ausblick auf ein gelbes Gebäude mit abgeblätterter Fassade Quartier: das Gasthaus zum Biber. Dort wohnte Schmitke mit seinem Kollegen, der nach einer durchzechten Nacht wie vom Erdboden verschluckt war. Die Stammgäste misstrauten den deutschen Eindringlingen und den verschwundenen Kollegen hatte niemand gesehen.
Gehen Sie dort nicht hin, meint der Besitzer der Pension auf unsere Frage, ob wir zum Biber auf ein Abendessen oder ein Bier gehen sollen. Das ist eine geschlossene Gesellschaft. Im Garten sind mehrere Gäste, sogar zwei Kinderwagen. Wie eine geschlossene Gesellschaft sieht das nicht aus, eher wie ein Klubhaus, damit man im Gastraum rauchen kann. Wir bleiben kurz stehen und begegnen argwöhnischen Blicken. Ich denke an die alte Frau, die Schmitke riet, nicht Tee zu bestellen, denn das mögen sie hier nicht. In der Erinnerung erscheint mir die Szene spaßhaft, doch die Frau hatte seltsame Augen.
Ráno se vydáváme na Plešivec. Je konec léta a příroda připravuje své poslední plody před podzimem. Podle staré pověsti rostlo v minulosti málo hub, ale lesy byly plné strašidel. Jak přibývalo lidí, rozhodl se lesní duch svou říši zrušit a strašidla proměnil v houby, některé v muchomůrky. V krušnohorských lesích je jich hodně, červených i bílých. O Bondyho bílých muchomůrkách zpívali i v hospodě U Bobra.
*
Am nächsten Morgen machen wir uns auf zum Plessberg. Der Sommer geht zu Ende und die Natur bringt ihre letzten Früchte vor dem Herbst hervor. Nach der Legende gab es in der Vergangenheit im Wald wenig Pilze, aber viele Gespenster. Als die Menschen mehr wurden, beschloss der Waldgeist, sein Reich aufzulösen und verwandelte die Gespenster in Pilze, auch in Fliegenpilze. In den erzgebirgischen Wäldern sehen wir viele, rote und weiße. Das Lied des tschechischen Undergrounddichters Bondy über die weißen Knollenblätterpilze wurde auch im Gasthaus zum Biber gespielt.
Pro Schmitkeho byli Bondy a jeho básně o muchomůrkách španělská vesnice. V restauraci na Plešivci se setkal s krásnou a tajemnou Julií, s níž měl zmizelý kolega strávit noc. Nejdřív si Julie z bezradného a neustále se omlouvajícího muže dělala legraci, aby záhy tvrdila, že nic neví. Přitom vypadala, jako by věděla všechno. Schmitke odešel s nepořízenou a jeho zmatek se zvyšoval.
*
Für Schmitke waren Bondy und seine Gedichte böhmische Dörfer. Im Restaurant auf dem Plessberg traf er die schöne und geheimnisvolle Julie, mit der der verschwundene Kollege angeblich die Nacht verbrachte. Über den ratlosen, sich ständig entschuldigenden Mann machte sich Julie zunächst lustig, nur um dann zu beteuern, dass sie nichts weiß. Dabei sah sie aus, als ob sie alles wüsste. Schmitke zog unverrichteter Dinge wieder ab und seine Verwirrung wuchs.
Na zpáteční cestě zastavujeme u Štoly Albrecht. Haldy hlušiny vyvezené ze štoly jsou jednou z připomínek těžby uranových rud. Podzemí Abertam je obrovský labyrint štol, chodeb, jam a komínů. Přírodní zdroje Krušných hor se drancovaly, zejména uranová ložiska po druhé světové válce. Na okraji jedné z hald zvedám lesklý, černý kámen ze země. Vypadá jako smolinec. Nebo mám jen bujnou představivost?
*
Auf dem Rückweg machen wir beim Albrecht-Stollen Halt. Die Halden mit taubem Gestein aus dem Stollen erinnern an den Uranbergbau. Unter Abertham liegt ein gewaltiges Labyrinth von Stollen, Gängen, Gruben und Schornsteinen. Die Bodenschätze des Erzgebirges wurden ausgebeutet, besonders die Uranlagerstätten nach dem Zweiten Weltkrieg. Am Rand einer Halde hebe ich einen glänzenden, schwarzen Stein auf. Er sieht aus wie Pechblende. Oder bilde ich mir das nur ein?
Slunce praží a náhle mě zabolí hlava. Přes příkrý svah se vracíme na okraj Abertam, kde leží hřbitov. Odsud je krásný výhled na Plešivec. Na náhrobních kamenech vidím téměř výhradně německá jména.
Schmitke tu nebyl. Svého kolegu hledal jinde, jezdil dodávkou po mlhavých silnicích a trmácel se lesem. Z ničeho nic se objevil podivný geolog a slíbil mu, že mu pomůže, ale ve skutečnosti ho mystifikuje a svede na scestí. Do zrádných bažin a na tajemné místo hluboko v lesích, kde Schmitke zůstal sám a ztratil se. V tíživém živém snu pak narazil na děsivou postavu medvědího muže. Ale nic nebylo tak, jak se zdálo, a Julius Schmitke nezůstal tím, kým býval.
O tajemném místě příště.
*
Die Sonne sticht und plötzlich schmerzt mein Kopf. Über einen steilen Hang kehren wir an den Ortsrand von Abertham zurück, wo der Friedhof liegt. Die Aussicht auf den Plessberg ist schön. Auf den Grabsteinen stehen fast ausschließlich deutsche Namen.
Hier war Schmitke nicht. Seinen Kollegen suchte er anderswo, mit seinem Lieferwagen auf nebligen Straßen und auf schleppenden Fußmärschen im Wald. Wie aus dem Nichts tauchte ein seltsamer Geologe auf und versprach, ihm zu helfen, doch in Wirklichkeit führte er ihn in die Irre und auf Abwege. In tückische Sümpfe und an einen geheimnisvollen Ort tief im Wald, wo Schmitke zurückblieb und die Orientierung verlor. In einem bedrückenden Wachtraum stieß er auf die unheimliche Gestalt des Bärenmanns. Doch nichts war so, wie es schien, und Julius Schmitke blieb nicht der, der er war.
Mehr über den geheimnisvollen Ort demnächst.