Včera jsme šli z Radotína na Karlštejn. Krásná dvacetikilometrová túra po svatojakubské cestě vede přes pole a silnice, ale také lesy, což aspoň občas přináší úlevu v letním horku. V takovém vedru a bezvětří ale i komáři a mušky vyhledávají stín a společnost, takže nám bzučí většinu cesty kolem hlavy.
Po delším úseku v listnatých lesích Českého krasu dorážíme do Třebotova, chatařské oblasti vesnice Solopisky. Občas si pohráváme s myšlenkou, že bychom se odstěhovali na venkov a za tím účelem si pořídili chatu nebo dům. Manžel se čím dál víc vyhýbá městskému životu a vyhledává samotu v přírodě, ale já si nejsem jistá, zda bychom zvládli práci spojenou s případnou rekonstrukcí, údržbou a staráním se o zahradu. Plakát u plotu jedné z chat na svahu upoutá mou pozornost: „Chata na prodej“. Za plotem štěká velký černý a vzteklý pes a brzy se k němu přidávají další, ne o moc menší.
Od chaty na svahu k nám sestupuje hubený, starší pan. Po krátkém hovoru nás zve dovnitř. Svah je strmý a pozemek neudržovaný. Kolem chatky se hromadí různé předměty, plastové lahve, harampádí a provizorní dřevěné trámy. Na kousku ploché země jsou rozprostřené staré molitany pro psy a na improvizované šňůře visí pár kusů oděvů a také dvě bílé chirurgické roušky.
„Omlouvám se, ale mám dnes velké prádlo“, usmívá se pan František s omluvou. „Peru v dešťové vodě. Je mi jedno, jestli jsou v ní komáři, ti se usuší spolu s prádlem. Žiju tu se zvířaty, mám psy, kočky a slepice. Ta zvířata byla týraná, vzal jsem si je do péče a teď se o ně starám. Byl jsem kdysi bohatý, ale poté, co mi zemřela manželka, jsem začal dělat blbosti – pít a tak… Přišel jsem skoro o všechen majetek. Nyní jsem v důchodu a do hospody už nechodím. Zachránila mě zvířata, dostala mě z toho.“
Kolem nás se tlačí několik velkých psů a zvědavě nás očichávají. „Nebylo to s nimi na začátku lehké“, vypráví. „U prvního psa, černého Draka, jsem dva roky přemýšlel, jestli ho nevrátím. Byl zlý, protože měl s lidmi špatné zkušenosti. Ale jednoho dne se to zlomilo a dnes je hodný. Dal jsem mu to, co potřeboval – bezpodmínečnou lásku.“
Všímám si nízkého přístřeší, kde se krčí tři slepice. První chybí část peří. „Ty jsou z velkochovu, jedna nemá nožičky. Soused se mě ptal, kdy je konečně dám do polévky, ale to nedokážu. Prostě to nedokážu! Chci, aby dožily v klidu a zemřely, až přijde jejich čas.“ Jak já mu rozumím! „Jste dobrý člověk“, říkám. Překvapeně se na mě podívá. „Ne, to ne!“
Chvíli si ještě povídáme, ale máme velký kus cesty před sebou, a proto se rozloučíme. K bráně nás doprovází Drak. Na dalším kopci se rozhodnu, že konečně zase napíšu blog. Jako už hodněkrát, jenže psaní v cizím jazyce není jen tak, zejména když máte na sebe vysoké nároky.
Když vystupujeme z lesa nad Karlštejnem, slunce zapadá a hrad je už ve stínu. Většina hospod je zavřených a na zahrádkách těch otevřených popíjejí čeští turisté pivo. Míříme dolů k Berounce a k nádraží. Ve vlaku hledá Roman na webu inzerát na chatku pana Františka. Koupit ji nehodláme, ale chci mu věnovat přinejmenším tento text. Jako název mi Roman navrhuje „Svatý František ze Solopisk“. Hned mám pocit, že to sedí. Samozřejmě se jedná o nadsázku a hru s jeho jménem, možná i s naší cestou.
Je ten František svatý? Jistěže ne. Je vůbec možné, aby byl někdo za svého života svatý? Myslím si, že to možné není, a také o to nejde. Možná stačí, když se budeme snažit, alespoň někdy, ve vztahu k lidem i ke zvířatům, být dobrými lidmi.
***
Na Pískách
Cestou z Vonoklas
Nikde nechutnají jablka tak dobře jako v horkém dni a během putování
V lese nad Karlštejnem
Večerní hrad