Jednání na Soudním dvoře EU v Lucemburku
Před několika dny napsal na svém twitterovém účtu český ministr vnitra, že jednání s jeho francouzským protějškem „probíhalo s tlumočníky, small talk v angličtině“. Skoro to znělo, jako by se omlouval nebo ospravedlňoval. Byla to zřejmě reakce na nedávnou kauzu o nedostatečné znalosti cizích jazyků u ministrů nové vlády.
Hospodářské noviny a další média přišly s informací, že „ministři neumí anglicky“. „Nejméně pět ministrů nezvládne vést jednání v angličtině“, píše list České noviny, a týdeník Respekt se dokonce domníval, že fakt, že ministři budou při mezinárodních jednáních, například v Bruselu, využívat tlumočníky, si zaslouží „Despekt“.
Je pravda, že koaliční strany slibovaly ve svém programu „důsledné vyžadování znalosti světových jazyků u ministrů“. Někteří ministři podle vlastního hodnocení dostatečnými znalostmi světových jazyků disponují, jiní přiznali, že budou pro důležitá pracovní jednání využívat tlumočníka. Mluvčí vlády uvedl, že jazykové schopnosti při výběru ministrů roli hrály, ale „v některých případech převážila kritéria jako odbornost a zkušenosti s danou problematikou“.
Na sociálních sítích se zvedla vlna rozhořčení (jak jinak) a v některých diskuzích se zdálo, že se Česká republika hemží polygloty, kteří by nikdy v životě služeb tlumočníka nevyužívali.
Mě byste na oplátku zase mohli podezřívat ze zaujatosti, neboť jsem sama tlumočnice. Po desetiletích profesní praxe si však troufám tvrdit, že mám dostatečný nadhled, abych dokázala posoudit jazykovou a psychologickou náročnost mezinárodních jednání a případnou potřebu tlumočníka.
Souhlasím s mluvčím vlády: ministr má být především odborník, ne lingvista. Jistě, jsou výjimky – odborníci, kteří ovládají na jedničku cizí jazyky i svůj obor – ale ti nejsou pravidlem. Někdo by také mohl namítnout, že se po ministrech nevyžadují dokonalé jazykové znalosti, pouze dostatečné. Jaké jsou však dostatečné jazykové znalosti? Právě to je jádro problému. Různé komunikační situace kladou na účastníky různé nároky.
Češi jsou někdy ve svém sebehodnocení skromní, protože se bojí, že by je někdo mohl chytit za slovo a oni by se mohli ztrapnit. Proto hodnotí své jazykové znalosti jako nižší, než jsou. Jenže obezřetnost může být na místě.
Schopnost komunikovat a číst pracovní dokumenty v angličtině je v mezinárodním styku nepochybně nutná a ministr by jí měl disponovat. Angličtina je dnes lingua franca, lze se ji poměrně snadno naučit a její globální verze funguje jako komunikační prostředek po celém světě. Někteří umí anglicky velmi dobře, jiní odpadnou, jakmile je to trochu složitější nebo rodilý mluvčí použije komplikovanější výrazy. Je velký rozdíl mezi nezávaznou konverzací, sjednáním schůzky (kdo, kdy, kde, co), a vedením složitého jednání. Nemluvě o náročné diskusi, v níž rozhoduje schopnost argumentovat a přesvědčit.
Zažila jsem mnoho jednání, kdy účastník předčítal v cizím jazyce připravený text, nezřídka monotónně, se silným přízvukem a špatnou intonací, což může neuvěřitelně ztížit porozumění, a během následné diskuse zoufale hledal slova, jako by najednou přestal znát jazyk. Pokud musíte spontánně reagovat na otázky a argumenty druhé strany, rozhoduje to, co máte v té chvíli v hlavě a Google překladač vám příliš nepomůže. Záleží na tom, jestli dokážete v reálu správně porozumět tomu, co bylo řečeno (ani to není samozřejmost, často dochází k nedorozuměním), a jazykově správně, jasně a přesvědčivě na to reagovat. To není jednoduché. Zažila jsem také situace, kdy posluchači byli časem velmi unaveni z přednesu účastníka, který neovládal dostatečně angličtinu nebo ji používal způsobem, který nebyl příliš srozumitelný, a prostě vypnuli, přestali ho sledovat a na něj reagovat. Nezřídka docházelo i k znatelnému zploštění výměny, protože účastníci nedisponovali dostatečnými jazykovými prostředky k vyjádření složitých myšlenek.
V cizím jazyce říkáme hlavně to, co říkat umíme, zatímco v mateřštině to, co říkat chceme. V tom je velký rozdíl. To neznamená, že bychom se neměli učit nebo používat cizí jazyky. Znamená to, že bychom je měli používat moudře.
Těžko si dovedu představit, že by ruský a americký prezident spolu jednali v globální angličtině (nebo ruštině, což je samozřejmě málo pravděpodobné), tedy bez tlumočníka. Riziko, že nesprávně použitý, špatně pochopený výraz, nejasné vyjádření povede k nedorozumění a roztržce, je příliš velké. Když jde o hodně, záleží na každém slově a moudří státníci tlumočníka využívají. Není to žádná ostuda. Naopak, je to moudré.
Až budou čeští ministři vést multilaterální jednání v Bruselu, budou mít k dispozici týmy profesionálních tlumočníků institucí EU. Ministři se budou moci v klidu soustředit na svou agendu a danou problematiku.