Dnes před čtyřmi týdny jsem byla na cestě z Lucemburku do Čech. Pracuji v zahraničí, na částečný úvazek. Byli jsme tři cizinci s přeshraničním životem a na cestě domů. Česká vláda zavírala hranice a nebyli jsme si jistí, jestli nás pustí. Měli jsme strach. Ale dopadlo to dobře, dostali jsme se v pořádku domů. Představa, že bych měla strávit následující týdny daleko od rodiny, mě děsila. Další den spadla klec. V krizi se ukázala křehkost mého životního modelu.
Kdyby mi na počátku roku někdo řekl, co se brzy stane, nevěřila bych. Věci, které jsme považovali za samozřejmé, najednou jisté nejsou. Virus zasáhl do chodu světa nevídaným způsobem. Žijeme v propojeném světě, v husté, globální síti vzájemných kontaktů, kde se nákaza může rychle rozšířit. Znamená nouzový stav, že se máme pokorně vracet k životu uvnitř hranic?
Krizi chceme přečkat v bezpečí svého domova. To je pochopitelné. Zdá se mi ale, že se cizina stála synonymem pro nebezpečí, a že si někteří přejí, aby hranice zůstaly co nejdéle zavřené. Nedostal se virus k nám zvenčí, nepřivezli ho turisté? Je to cizí virus! „Nákaza k nám přišla ze zahraničí“, neopomíjel zdůraznit český prezident ve svém projevu k národu. V nebezpečí hledáme spásu v kategoriích vyloučení a vyčlenění.
Zapomněli jsme, že jsme donedávna žili ve společné Evropě? Nevíme, zda a kdy bude obnoven volný pohyb v Schengenském prostoru. Zaskočily mě někdy až agresivní reakce na moje kritické otázky. Jako by karanténa byla uvalena i na myšlení.
Absolvovala jsem řadu telefonátů se zaměstnanci ministerstev, abych zjistila, co vzhledem k mé situaci platí na hranicích nebo je už jinak. Z informací na webových stránkách to totiž jasné nebylo. Hraniční režim se často měnil. Nejnovější nařízení zákaz zmírnilo a umožňuje překročení hranice za účelem cesty do práce. Snad mě pustí tam a zpět, byť mě po každém návratu čeká dvoutýdenní karanténa. Nezakrývám, že „nesnesitelná lehkost zavírání hranic“ ve mně zanechala semínko strachu, že se to může kdykoli opakovat.
Je snad virus, kterým se můžu nakazit třeba ve Strakonicích, jiný nebo méně nebezpečný než virus, kterým se můžu nakazit v Polsku? Myšlenka společné Evropy utrpěla v této krizi tvrdou ránu. Čím déle stav uzavření před okolním světem trvá, tím větší je nebezpečí, že si na něj zvykneme a že se stane normou. Nepřeju si renesanci hranic, fyzických ani myšlenkových.
Požehnané Velikonoce!