V den, kdy koncem dubna 1986 dorazil radioaktivní mrak do Rakouska, byla jsem na výletě na kole. Bez ochrany proti dešti, jako skoro vždy. Vydatně pršelo a já byla celá mokrá. Tato okolnost by nestála za zmínku, kdyby se možná nestalo něco, co trvale poškodilo mou štítnou žlázu. Mám chronický zánět, tzv. Hašimotův syndrom, autoimunitní onemocnění, při kterém štítná žláza ničí sama sebe. Při správně dávkované hormonální substituci se s tím dá dobře žít, ale vyléčit to nelze. Nemoc vypukla nějaký čas po černobylské havárii. Snad si řeknete, že je to všechno jen v mé hlavě a že tady neexistuje žádná souvislost. Možná máte pravdu, možná ale také ne. Asi to nikdy nebudeme vědět jistě.
Havárie v Černobylu utvrdila Rakušany v jejich odmítavém postoji k jaderné energii. Rozhodnutí obejít se bez ní bylo učiněno dříve a vytvořilo mimo jiné prostor pro rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Slýchala jsem později od českých známých: vám se to mluví, v Rakousku máte hory a můžete využívat vodní energii. Ale my jádro potřebujeme. Co proti němu vůbec máte? Je to přece čistá energie!
Na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze, kde jsem učila němčinu, si někteří možná mysleli, že jsem vyslankyní hornorakouských protijaderných matek, a bavili se tím, že mi ukazovali uranovou horninu uloženou v prosklených skříňkách docentů v jejich kancelářích. Čekali, že v panice uteču. Je přece známo, že Rakušané mají z radioaktivity panický strach.
Nemají, panickým strachem z radioaktivity netrpím. Jinak bych se letos nevydala na místo největší jaderné katastrofy v historii lidstva. S nápadem jet do Černobylu přišel syn, který je ve věku, kdy má člověk rád dobrodružství a hledá vzrušující zážitky. Možná je to věc povahy a já k těm lidem taky patřím. Asi se ptáte, proč jsem tam jela, když mám nemocnou štítnou žlázu. To je logická otázka. Ano, měla jsem pochybnosti, jenže zvědavost zvítězila. Moje endokrinoložka se domnívá, že současná radiace ve veřejně přístupné zóně nemůže způsobit velké škody, pokud se tam člověk nezdrží dlouho.
Hodiny z elektrárny ukazují čas nehody. Muzeum Černobylu v Kyjevě.
Bez oficiálního povolení do Černobylu nesmíte. Oblast kolem elektrárny je uzavřena v okruhu 30 km a každý, kdo chce vstoupit, musí projít několika kontrolními stanovišti. Nejjednodušší je vydat se s agenturou, která se o všechno postará. Past na turisty, poznamenal suše můj známý. Já ale nelituji, že jsem se exkurze zúčastnila. Bylo velice zajímavé a poučné vidět na vlastní oči, jak místo jaderné havárie vypadá 35 let poté.
V předvečer exkurze jsme v Kyjevě navštívili „Muzeum Černobylu“. Zvláštní místo, kde jsou vedle velkého množství fotografií, zajímavých videí, předmětů a dokumentů v mystické polotmě, osvětlené červeným rentgenovým světlem, postaveny také enigmatické instalace. Návštěvník se neubrání pocitu, že je zde snaha prezentovat černobylskou katastrofu jako biblickou, apokalypsou předpovězenou událost, jako boží trest. Za co přesně, není řečeno. Nejspíš se jedná o způsob, jak se emocionálně vyrovnat s katastrofou, která přes noc převrátila životy desítek tisíc lidí a vyvrátila obecné přesvědčení, že jaderná elektrárna je bezpečná.
Další den ráno spěcháme na místo odjezdu do Černobylu. Uzavřená zóna je od ukrajinského hlavního města vzdálena hodinu a půl jízdy autobusem. Nálada v autobuse je dobrá, učastníci jsou většinou mladí lidé, někteří temperamentní, jiní mlčenliví. Během jízdy nám dvě ukrajinské průvodkyně poskytují v obstojné angličtině informace o tom, co nás čeká, ale také pokyny, kterými se máme řídit: nescházet z cesty, nevstupovat na vlastní pěst do opuštěných budov, nosit oblečení s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty, a vracet se k autobusu včas.
U vstupu do uzavřené zóny kontrolují příslušníci armády naše pasy a dostáváme visačky. To z nás dělá legitimní návštěvníky zakázané zóny. V letech po havárii se objevilo mnoho slídilů, kteří nelegálně vstoupili do areálu, ba přímo do reaktoru, aby natáčeli videa nebo sbírali radioaktivní suvenýry. Ukrajinská vláda tomu chtěla učinit přítrž a kontroly zpřísnila.
Půjčujeme si Geigerovy počítače. Záření v uzavřené zóně není tak extrémní jako dříve, ale je zde řada hotspotů, kde je vyšší a kde se delší pobyt nedoporučuje. Kov, prach, mech, houby a půda jsou stále dost kontaminovány a radiace je značná i podél železniční trati.
V roce 1998 přivezli vědci do Černobylu 30 koní Převalského. Zpočátku si mysleli, že zvířata nepřežijí, ale po několika generacích se jim začalo dařit a dnes jich tam žije na 150 kusů. Dva jsme v lese viděli.
Naší první zastávkou je Zalissja, kdysi velká ukrajinská vesnice s třemi tisícemi obyvateli. Dnes je zcela opuštěná a zarostlá přírodou a většina domů již není v houšti lesa vidět. Dvě bývalé vesnické ulice jsou stále průchodné a my si můžeme prohlédnout domy. Mnohé z nich jsou prázdné, v některých jsou rámy postelí, zbytky kamen a předměty z doby nehody. Někdy z toho běhá mráz po zádech.
U značky s názvem Černobylu a pomníku hasičům, kteří šli jako první na místo katastrofy, zastavujeme a fotíme se. Mnozí hasiči a likvidátoři zemřeli na důsledky radioaktivní kontaminace.
Blížíme se k elektrárně. V zatáčce vystupujeme, stříbrný sarkofág je vidět v dáli a leskne se v sluneční záři. Tohle je asi jediná příležitost, říkám si, kde je dovoleno ho fotografovat.
Mýlím se. Jedeme blíž a někteří začnou hekticky fotit z oken autobusu. Jsou upozorněni, že se to nesmí. Před železničním přejezdem čekáme, dokud neprojede nákladní vlak. Průvodkyně jsou nadšené: jde o přísně tajný vlak, který vozí materiál do reaktoru. Samy ho prý nikdy neviděly, jen o něm slyšely. Za další zatáčkou opět zastavujeme a můžeme vystoupit. Nacházíme se v bezprostřední blízkosti reaktoru. Je horko, slunce pálí na zabetonované prostranství. Máme deset minut na pořízení fotek a všichni se střídají u památníku před sarkofágem.
Kantýna 19 v Černobylu je ikonická jídelna, kam míří na oběd odborníci a dělníci, kteří pokračují v práci na zneškodnění poškozeného reaktoru a na odstranění odpadu v okolí. Je otevřená i pro návštěvníky a jídlo je celkem dobré. Včetně typického ukrajinského kompotu.
Zdejší lesy skrývají ještě jedno dědictví studené války: Radar Duga-1, kdysi jedno z nejvýkonnějších vojenských zařízení v Sovětském svazu. Pohled na tuto obrovskou stavbu, která byla přísně střeženým tajemstvím, je impozantní: je 150 metrů vysoká a téměř 700 metrů dlouhá.
Stavba Dugy-1 začala v roce 1972, kdy sovětští vědci hledali způsoby, jak poskytnout varování o startu nepřátelské rakety, aby bylo možné včas plánovat reakci, a přišli s nápadem postavit obrovský radar s dosahem přes zakřivení Země. Navzdory gigantickému rozsahu projektu se ukázalo, že vědci plně nerozuměli tomu, jak ionosféra funguje, a nevědomky tak odsoudili projekt k neúspěchu ještě před jeho postavením.
Na sovětských mapách byl radar Duga-1 označen jako dětský tábor a na cestě k zařízení je dokonce bizarní autobusová zastávka vyzdobená maskotem medvěda z letních olympijských her v Moskvě v roce 1980.
Naší poslední stanicí je Pripjať, město duchů tři kilometry na severozápad od elektrárny. V tomto ukázkově sovětském městě s dobrou občanskou vybaveností a moderním supermarketem žilo v době jaderného výbuchu téměř padesát tisíc lidí. Jednalo se převážně o pracovníky elektrárny a jejich rodiny. Jejich věkový průměr činil pouhých 26 let, platy byly dobré a obyvatelé získali rychleji než obvykle možnost pořídit si auto a vlastní byt.
36 hodin po havárii začala evakuace města. Původně se počítalo s návratem obyvatel, což se brzy ukázalo jako iluze. Některým bylo později umožněno vrátit se do svých bytů, aby si vzali dokumenty a cennosti. Policisté stáli vedle nich a měřili kontaminaci. Co bylo promořeno, nesmělo se brát a vyhodilo se z okna. Domy byly ponechány přírodě, která je od té doby pomalu, ale jistě obrůstá.
V zábavním parku stojí ruské kolo, houpačky a autodrom. Před několika lety sem vnikli polští stalkeři s generátorem a uvedli kolo do pohybu. Pripjaťské atrakce nebyly totiž nikdy spuštěné, zábavní park měl být otevřen v den oslav Prvního máje, 1. května 1986, pět dní po havárii. Ještě nejméně 22 tisíc let bude muset setrvat v prokletí, neboť tak dlouho bude trvat, než dojde k poklesu radioaktivity na úroveň, která je pro lidský organismus únosná.
***